DIVADLO
-
THEATER II

 

Příspěvky studentů k společnému projektu INTERREG II

Lukáš Tomešek, 3. A

       Na tento projekt s Vídeňáky jsme se těšili, protože jsme již zhruba věděli, o co jde. Samozřejmostí, respektive tou druhou stránkou, o které se nemluví a možná taky vůbec neví bylo naše oboustranné několikatýdenní snažení. Ono se laikovi zdá velice jednoduché něco odděleně nacvičit, a potom libovolně měnit postavičky, co by hlavní představitele jistých děl, v tomto případě skeče z pořadu „Možná přijde kouzelník“, ale ve skutečnosti to tak úplně jednoduché není. V první řadě to chce lidi, kteří tomu obětují jisté množství energie a vytrvalosti, ale hlavně musí mít dobrou vůli a pochopení pro ostatní. A tyto podmínky se nám splnily.
       Po opravdu pilném a odděleně probíhajícím nacvičování jsme se snažili to nějak poskládat dohromady. Neměli jsme na to moc dlouhou dobu, ale něco se nám nacvičit podařilo, a to už musí posoudit divák sám, do jaké míry jsme to zvládli, či nikoliv. A právě divák má v tomto momentě klíčovou úlohu.
       Posuzování nechme na divácích a vraťme se k našemu úsilí. Lidi může stmelovat mnoho věcí, od společných koníčků, po společné cíle a také usilovné snažení. V našem případě je poslední jmenované na místě prvním, protože při cestě ke společnému cíli vznikají výjimečné vztahy mezi lidmi, které jen tak něco nerozbije. A o co usilovnější snažení je, tím jsou tato pouta silnější.
        A po úporném nacvičování musí přijít také oddech. Ten by měl probíhat nejlépe společně, což jsme také splnili. Je to důležitá fáze, která mění vztahy „čistě pracovní“ plné drilu na uvolněnější a přátelštější. Prostředkem k takovému uvolnění nám byly hry Městečko Palermo, Pepo a další bohatý kulturní program v režii Adama Poláška, kterému chci tímto poděkovat. Na místě je taky poděkování ředitelům obou škol a hlavně iniciátorkám celé akce a to paní profesorce Ing. Daně Vilímkové a paní profesorce Mgr. Evě Zojerové.

Adam Polášek, 4.A

       Už zase jsem musel vstávat na pátou hodinu ranní, abych se stal již po druhé účastníkek projektu INTERREG s našimi rakouskými přáteli. Těšil jsem se moc. Nastudování nových scének, staří známí a nepochybně opět dobrá parta lidí, která se neustále točí kolem Divadla Bedřicha Kaněry je zárukou dobré zábavy. A samozřejmě také s úžasnou režisérkou a organizátorkou Ing. Vilímkovou jsme vyrazili brzy ráno do Vídně. Pro letošní rok jsme si vybrali skeče a scénky známých komiků Kaisera a Lábuse z pořadu Možná přijde i kouzelník. Po příjezdu nám byl představen harmonogram celého dne, podle které jsme se řídili. Zkoušky probíhaly více či méně v poklidu. Škrtalo se ve scénářích, upravovaly se texty a pozměnovaly role. Čas nás tlačil. V plánu byla tři představení. Jedno pro rakouské gymnázium, druhé pro obchodní akademii a třetí pro průmyslovou školu. První se odehrálo ve Vídni a zbytek v naší škole. Velkou změnu jsem cítil  v tom, že nastudované role měly oba soubory samostatně. Takže nebyl problém prohodit a promíchat představení tak, aby si zahráli všichni. Scénky se proto hrály v různém složení a bylo zajímavé pozorovat, jak na ně reaguje publikum, a jak každý svoji roli pojal. Myslím si, že projekt se vydařil. Jak rakouská strana, tak i česká byla spokojená, aplaus u všech tří představení byl více než uspokojivý. Našlo se zde i místo pro improvizaci, která dostávala představení do jiných rovin. Studenti reagovali na vystoupení především kladně. Určitě bych další podobné projekty uvítal. Vše proběhlo bez problémů, dobrá nálada byla občas vytlačena stresem z toho, že se nestihne vše tak, jak by mělo.

Gabriela Kostrhunová, 4. C

       Do Vídně jsme se vydali něco kolem sedmé hodiny. Ráno nás sice zastihl podzimní deštík, ale náladu nám rozhodně nijak nezkazil. Cesta ubíhala víceméně příjemně. Někteří sledovali film, jiní pospávali a další pomlouvali spolužáky =). Před branami Vídně jsme se ocitli docela brzy. Najít rakouskou školu už byl poněkud tvrdší oříšek. Ale nakonec jsem se přece jenom úspěšně dostali až na konec naší cesty. Po vřelém přívítání jsme se hned pustili do čtyřhodinového zkoušení. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost nastudovávat a hrát scénky s téměř cizími lidmi. Ale přece jen se nám to povedlo na jedničku. Teda alespoň z mého pohledu. Kolem druhé hodiny jsme šli na oběd do nedaleké jídelny. K jídlu jsme dostali vepřový steak a pečené brambory. Mmm, skoro jako od maminky. Po obědě následoval povinný odpočinek. Vedení povolilo pauzu až do půl čtvrté, kterou jsme opět trávili individuálně. Před čtvrtou jsme se všichni převlékli do více méně, ale spíš více, komických kostýmů a vzhůru do první řady, kde jsme měli naše místa. Přestavení pro gymnázium se nám vydařilo. Hned po odehrání poslední scénky jsme se opět převlékli do civilu a nalodili se do autobusu spolu s našimi rakouskými přáteli. Cesta zpátky probíhala opět v dobré náladě. Po příjezdu do naší školy následoval kulturní program. Kolem půlnoci se naše společnost rozpustila a šli jsme na kutě.
       Druhý den jsme měli hrát hned dvě představení a každé v jiném obsazení. To první, v půl desáté bylo pro naši školu. A protože naše publikum máme už vyzkoušené, ani nás nenapadlo myslet na nějakou trému. Druhé představení ve dvanáct hodin bylo pro průmyslovku. Těch tam bylo o dost více než původně mělo. Proto možná naše vystoupení nemělo tak dobrou atmosféru jako ty předcházející. Na závěr celé akce jsme byli odměněni zaslouženým občerstvením. Odpoledne náš program s rakouskou školou skončil.
       Projekt INTERREG je rozhodně zajímavá věc. Ráda jsem se ho zúčastnila již podruhé a klidně bych si ho zopakovala ještě jednou.

Štěpán Tomešek, 4. A

Do Vídně jsme se vydali autobusem naloženým kulisami již o půl sedmé ráno. Cesta utekla velmi rychle, možná proto, že jsme se cestou dívali na filmVratné láhve. Hned po příjezdu jsme vyložili kulisy a začali zkoušet, tak jak bylo v plánu. Oběd byl také velice dobrý – myslím že naše menza by se měla hodně co učit. Poté proběhlo představení na Rakouské straně. Musím říct, že jak toto představení, tak i zkouška tomu předcházející se velice povedly. Možná proto, že všechny naše rakouské přátele jsme znali už z minula, možná proto, že jsme tentokrát nacvičovali každý ve „svém divadle“ a při promíchání už nebyl takový problém s hraním rolí. Scénky, které pak vznikaly, byly samozřejmě komické, ale taky přinášely zcela jiný způsob zpracování. Navíc jsme mohli vidět chyby, které jsme například sami dělali a uvědomili si je právě když jsme se podívali na svou roli ztvárněnou někým jiným.
       Po návratu jsme měli čas na večeři a naši rakouští přátelé také. Následoval společný program ve sborovně a v aule. Volejbal jsme nehráli ze dvou důvodů. Za prvé nám to nikdo nedovolil, nikdo nám nedal balón a síť, a za druhé jsme byli tak unavení, že to bylo tak na úraz hrát volejbal o půl desáté. I tak jsme si měli velmi dobrý a zábavný program. Hráli jsme oblíbenou a populární hru PEPO, u které jsme se velmi nasmáli. A co víc – po jedné hře jsme si zahráli ještě jednu hru, která vyšla z iniciativy našich rakouských přátel, podobnou jako PEPO, ale rozdílnou v postavách a rozhodně i ve způsobu hraní. Bylo nám líto, že končíme tak brzy. Myslím že bylo dvanáct hodin, ale nejsem si jist.
       Druhý den se konala dvě představení, jedno pro OA a druhé pro SPŠ. To první proběhlo hladce, a zase o něco lépe než to první, protože jsme se vyvarovali i těch drobných chyb, kterých jsme se dopustili v Rakousku. Druhé představení pro průmyslovku proběhlo o něco hůře, ale ne naší vinou. Studentů totiž došlo dvakrát více než bylo domluveno. Takže ti vzadu neslyšeli, a tak měli v uších mp3 a vůbec je náš program nezajímal. Rozhodně si nestěžuji, protože i taková zkušenost bude všem zúčastněným určitě přínosem.
      Když to shrnu, jsem smutný, že tento rok už maturuji a že v tomto projektu nebudu moci pokračovat. INTERREG II mi toho hodně dal a přinesl. Jsem velmi rád, že jsem se ho mohl zúčastnit.